Pondělí

Ve svý roli losera jsem se cítil vcelku neohroženej. Kdo může být za většího blbce, zejména pokud jde o ženský? Pak jsem ale zjistil, že mě solidně ohrožuje JXD. Petra v kanclu hlasitě předčítá dopis, co nablil do Dávícího reflexu onlajn pro svou exwife, která se díky němu procpala na místa, kam by to asi s jiným dědkem nedotáhla, a pak mu utekla. Už když jsem před pár lety zjistil, že vlastně čtu nějaký neuvěřitelý nesmysly o tom, jak spolu JXD, jeho žena a pytel hulení někam jeli a pak souložili zezadu, zepředu, zboku a taky když měla krámy, učinil jsem dvě důležitá rozhodnutí:

  1. Přestanu kupovat Reflex,
  2. Přestanu hulit, jestli to má tak strašný následky.

Ten Reflex fakt už nekupuju.

Petra s Patrikem vůbec mají nějak málo věcí na práci nebo co. Objevili další prokrastinační web. Je to jedna z věcí, co se chytla aktuálně oblíbený vlny „Pojďme kritizovat něčí zaprděnej maloměšťáckej vkus“. Po kritice jídla a oblíkání příchází nadávání na muziku. Petra s Patrikem are not amused, protože autor-kritizátor se naváží do toho, na co si jmenovitě oni dva nejraději zatrsají na dýze. Eurodance, báječnej nestárnoucí hitmejkr Michal David a dojemný muzikálový ploužáky. Že prý co je na tom špatnýho. Poprvý v životě docházíme absolutní shody s paní Advokátkou a oba se je snažíme přesvědčit, že VŠECHNO.

Check it out: http://hudebnimasakry.blogspot.com

Úterý

Adam je aktivní na fejzbůku a nic mu neujde. Například skutečnost, že na pátek je v plánu sraz našeho maturitního ročníku. Můžem tam jít zažít všechno to, co nám roky na střední připomene, zejména pak pocit outsiderství, zatímco se všichni kolem skvěle baví. Po krátké úvaze a Adamově rýserči, kolik že holek to má letos před svatbou a hrozí tedy, že nic jinýho se řešit nebude, tu variantu zavrhujeme. Posledně bylo hlavní téma srazu „Budu to mít do drdolu a s bílejma růžičkama“, pročež jsem musel celou dobu s někým kouřit venku a dostal jsem z toho terminální rýmičku.

Středa

Paní Advokátka na mne zkouší ty nejbrutálnější způsoby demoralizace nepřítele. Kromě jejího oblíbeného způsobu kritiky mých výtvorů, které začínají slovy „Já jsem to nečetla, ale…“ čelím nemožnosti na cokoliv se zeptat. Jakmile zadá úkol, odmítá spolupráci. Spoluprací myslím například to, že by mi třeba zvěstovala, kde je dokument, který evidentně není v šanonu a ona je evidentně poslední, kdo s šanonem měl co do činění. Na žádosti o upřesnění zadání taky moc nereaguje, což se hodí zejména v situaci, kdy byla na jednání s klientem sama a jen ona jediná zná jeho pravou vůli. Nebojte se ale, milé děti, požadované informace nezmizely. Paní Advokátka s nimi vždy spolehlivě vyrukuje, když je v místnosti více lidí, z toho jeden šéf, a na stole leží moje dílo, které je od základů špatně. Nebo alespoň trochu špatně. I na malé chyby je třeba hlasitě upozorňovat.

Tak jsem si na nástěnku přidal nový (de)motivátor:

„Before you diagnose yourself with depression or low self-esteem, first make sure that you are not, in fact, just surrounded by assholes.“

Čtvrtek

Poslední dobou se mi pravidelně zdají hnusný sny, jak jsem v práci něco epicky posral. Každý takový sen se mi nejpozději následující pracovní den splní. Wow, asi mám nějaký superschopnosti…

Pátek

Po cestě na třídní sraz přemýšlím, jestli nemám vyměnit minimálně některý kamarády. Adam nečekaně přišel s nápadem, že vlastně ty lidi chce vidět, ale nemá smysl, aby tam čuměl jak puk sám. No tak tam čumíme jak puci dva.

„Tak si to představ,“ říká Adam o jedno nechutný pivo a dvě hodiny později cestou zpět, „jsme z celý třídy udělali vlastně největší kariéru a stejně náš život saje.“

A taky možná právě proto…