Pondělí

Jakmile venku přestane být úplně hnusně, začínám mít chuť dělat velké změny, nerozvážné činy a vůbec všechno, co by mi dalo nějakej pocit, že (řečeno s Krchovským) po smrti to nebude úplně stejný jako před ní. Trvá to tak měsíc, po kterým se zas vrátím do svýho klidovýho stavu – vyhořelej jak jaderný palivo. Letos bych za ten měsíc chtěl stihnout následující:

- zeptat se Paní Advokátky, co dělá večer. A co vlastně dělá celý dny krom toho, že šikanuje koncipienty.
- přestat být byť i jen relativně slušněj ke komukoliv v kanclu kromě Marušky a stopnout jim, za jak dlouho mě vyhoděj.
- být nezaměstnanej a živit se pouličním hraním.
- utratit našetřený peníze za cestování bez jasně stanovenýho cíle.
- pozvat George na úplně regulérní rande jen abych viděl, jakými možnými způsoby mě pošle do prdele.

Úterý

Domluvil jsem si oběd s Adamem. Prohlásil, že bude na místě za 5 minut. Trvalo mu to obvyklých 15. Tak dlouho jede tramvaj od nich z kanclu. Vždycky. Někdy dýl. Svůj podivný odhad odůvodnil skutečností, že si s sebou schválně nevzal nic ke čtení, protože mu doma vždycky říkali: „Když si u toho nebudeš číst, tak to půjde rychleji.“. Tak nevim…

Středa

Poslouchám v tramvaji aktivistickýho studenta povídat o zavrženíhodnosti propojení vysokých škol se soukromou sférou, škodlivosti kapitalismu a hnusně tučných foie gras na opening party v galerii. Po sklence moetu se to ale prý docela dalo.

Čtvrtek

Paní Advokátka se mě zeptala, jestli mám na večer nějaký plány. Následně vyjádřila přání, abych je zrušil a nahradil psaním dovolání. Tak si říkám, jestli bych na tý ulici hrál spíš na kytaru nebo na bongo…

Pátek

A máme tu pravidelné okénko věnované šikovným českým ručičkám. Dnešní borec na konec je z kraje Středočeského a zabývá se webdesignem a podlimitními krádežemi. Kolegům, kteří se upsali právu veřejných zakázek, přeju pevný žaludky.