Protože už zase nemám možnost publikovat cokoliv kreslenýho (opět vlivem cestování), přišel čas podělit se s vámi o moje vlastní hejty. Jakožto člověk v podstatě nesnášenlivý s radostí čtu 1000 věcí, co mě serou (a ne, fakt nejsem Attila) a vám doporučuju totéž. Každý den se tak můžete ubezpečovat, že je v pohodě nebýt sluníčkovej a nezvládat takový ty procesy, po kterých se dokážete radovat i přes to, že v práci nefunguje výtah a vy musíte už po pátý jít čtyři patra pěšky, protože zrovna to, co potřebujete, je už zase v archivu, a ten je už zase v suterénu. Důvodem k radosti v takový situaci může prý být třeba, že máte nohy a práci. Já mám navíc ještě i ruce a stejně mně kdeco vytáčí.

Pondělí

Sere mě pondělí. Celej týden přede mnou. Zas nebudu nic stíhat a naberu spánkovej deficit, kterej doženu až po smrti. Zase budu muset koukat, jak se na mě kouká Paní Advokátka. Ta směsice šoku a znechucení tím, jak neschopnej taky může člověk být. Zase si budu muset domýšlet, co jsem udělal špatně, protože ona mi to teda rozhodně nedá hned znát artikulovaným slovním projevem. Teprve když delší dobu dělám, že mi fakt není divný, že ničí věci a práská dveřma, rozhodne se pro další fázi oblíbené hry na manželství; poníží mě veřejně a jde mě pomluvit někomu po telefonu.

Úterý

Babiš – skvrn a špíny se zbavíš. Nesere mě ani tak on, protože každej nechť se pokouší zajistit si svůj byznys všema dostupnýma prostředkama, ale sere mě, že se i v tak absurdní situaci najdou lidi, co mu to žerou.  Co třeba kdyby za nějakých 5-10 let vylezl z nory Vít Bárta, a svým pisklavým hláskem sdělil, že no ty vole, já jsem zjistil normálně, že se tady krade, ale fakt, každej každýmu, tak to abych jim to zatrh? Někdy mám pocit, že v místních podmínkách se vlastně člověk, i kdyby se fakt hodně snažil, nemůže zdiskreditovat na dobu delší, než po jakou trvá jedna negativní mediální kampaň (takže ti, na který něco praskne o prázdninách, jsou v nemilosti delší dobu, a naopak výhodu mají ti, kteří musí vysvětlovat původ svýho majetku v době, kdy jsou povodně). Když se dočtu, kterej úředník si zas pilnou prací naspořil pár desítek milionů, tak mě to vlastně už ani nepřekvapuje. S tolerancí ke kdejakýmu svinstvu spořiví úředníci pravděpodobně i počítají. Jak jinak si vysvětlit, že jim připadá naprosto v pohodě postavit se před lidi s prohlášením ve smyslu „Co blbnete, já ty peníze jenom ukrad exmanželce, to je snad v pohodě, ne?“.

Sere mě tenhle superhrdina Andrej (kdybych uměl opravdu kreslit, tak bych ho přihlásil do soutěže na komiksfestu), sere mě klaďas Kocourek, co vojebal i tu holku, který pravděpodobně před časem slíbil, že s ní bude v dobrým i zlým, a sere mě neohusita Landa, kterej zase začal kázat o národu a o tom, že NÁM něco kradou ONI.

A na závěr tohohle hejtu citát z jednoho klasika z bufetu na hlaváku: „Když krade cigán, tak je to takový poctivý, ne jako když gadžo dělá ty státní zakázky.“

Středa

S některýma holkama se bavím proto, že se s nima chci výhledově vyspat, s jinýma proto, že mě to baví. V obou skupinách se ale časem najde někdo, ke komu si vypěstuju skoro až kamarádskej vztah a mám pak pocit, že bych se s nima měl bavit, i když se s nima už vyspat nechci, nebo mě to zrovna vůbec nebaví. A tak strávím pár večerů, který bych mohl rozhodně strávit líp, analýzama na téma „proč jste vy chlapi všichni stejní?!“, „proč je Honza/Michal/Tom/Lukáš s tou prsatou krávou, když je úplně blbá a navíc on už ji stejně nemá rád?!“ nebo „proč jsem tak škaredá?!“, přičemž se nikdy nedoberu žádnýho výsledku ani sexu. No… a pak přijde ten jeden z-ničeho-nic den, kdy to slečna utne. Už žádný analýzy a vlastně už ani moc žádná jiná komunikace. Obvykle se to kryje se dnem, jímž počíná období, kdy bych o něčem potřeboval bez výsledku mluvit zas pro změnu já a kdy bych využil něčí ochranitelský pudy. Obvykle příčinou ukončení komunikace je, že s Honzou/Michalem/ Tomem/ Lukášem nebo nějakým jiným dutohlavem to utnula jeho prsatá kráva a on je najednou zpět na trhu a až o 85% dostupnější.

A tak mě serou tyhle holky, kvůli kterým se ocitám s blbým pocitem, že jsem byl odložen, ačkoliv mnohem raději mám blbej pocit, že jsem odložil.

Samozřejmě mě odkládání sere i u mých kumpánů stejnýho pohlaví, kteří se mnou měsíce chodí třikrát týdně pít a brečet na rameno kvůli nějaký někdy ani ne prsatý krávě, no a pak jednoho dne konec, protože ji konečně ukecali k pravidelnějšímu styku, kterýmu by  konzumace alkoholu v mojí společnosti překážela.

A aby to nebyl tak úplně hejt, tak na tomhle místě děkuju George, která ode mne musela za ty naše společný roky už vyslechnout takových pičovin, že by na to nepomohla ani velká helma s hodně tlustým plexisklem, a stejně mě ještě neodložila. A Adamovi, kterej mě odložil zatím jenom kvůli nějaký Natálii a jenom na půl roku, navíc s přestávkama.

Čtvrtek

Sere mě Maruška, která dokáže za všech okolností zaujímat takovou pozici, aby jí byla vidět nejméně polovina kalhotek. Kdo se pak má soustředit na práci? Kde jsou ty časy, kdy jsem musel vymýšlet rafinované metody, jak zjistit, zda má dnes zase ty svoje červený, a kdy se mne na to musel Patrik chodit poníženě ptát, protože on je v kanclu s Petrou a před tou svůj kladnej vztah k prasárnám vyjevit nemůže…

Pátek

Vlastně jsem chtěl na tomhle místě napsat, že mě sere, že umřel Magor. Jenže to mě nemá co srát. Magor si odprotestoval svoje a myslet si, že existujou lidi, který budou permanentně bojovat proti nepravostem režimů, abych to nemusel dělat já sám, ale zároveň si mohl říkat, jak hrozně se zapojuju, když jim fandím – to  je dost blbost.